Vášnivý čtenář – řeč

Moje první řeč v klubu Toast Masters byla o mé osobě a mých koníčcích. Vybral jsem jednu ze svých vášní a tou je čtení. Článek je podkladem pro řeč, kterou jsem před publikem profesionálních řečníků měl v den svých narozenin. Jako dárek jsem pak dostal “nejlepší řečník” pro daný den. Užij si ji. Tady je.

Když jsem byl malý, tak jsem byl pozoruhodné dítě. Rodiče na mě museli pořád dávat pozor. Byl jsem totiž malinko hyperaktivní. Existuje však jedna činnost, díky které jsem téměř NEVIDITELNÝ. Tou činností je četba.

Číst jsem se naučil asi ve čtyřech letech. Samozřejmě si to nepamatuji. Řekli mi to až rodiče. Prý jsem chodil za lidmi s novinami a časopisy, ukazoval na písmenka a ptal se: “Co to je?” a oni mi říkali: “To je A, to je B, to je K, to je C…” Já si pak z těch písmen skládal slova. A ono to dávalo smysl!

Otevřel se mi úplně nový svět. Když jsem se koukl kolem sebe, všude se dalo něco přečíst. Ze čtení se stala má oblíbená činnost. Máma často z legrace říkala, že kdyby byl toaletní papír popsaný, tak ze záchodu nevylezu, dokud jej celý nepřečtu.

Četl jsem pořád a všude. V noci, byla mou nejlepší kamarádkou k četbě baterka, kterou jsem si svítil do knih schovaný pod peřinou. Možná jste něco podobného taky zažili. Ne, že by to snad bylo nutné. Vedle postele jsem měl lampičku, kterou jsem mohl kdykoliv rozsvítit. Připadalo mi to tak nějak dobrodružnější.

Máma, když přišla na to, že mě čtením zabaví nejlépe, dávala mi třídit noviny a časopisy. Je to jednoduchá činnost, které výsledkem je hromada černobílých novin a barevných časopisů, které se pak zvlášť nosily do sběru. Běžnému smrtelníkovi tato činnost zabrala tak maximálně deset minut, při větším objemu novin. Já se jí zabavil nejméně dva dny.

Mou nejoblíbenější knihou byla Emil a detektivové. Pojednávala o malém Emilovi, který cestoval za babičkou. Ve vlaku jej okradli a celý Berlín (alespoň v mých očích) mu přišel na pomoc. Četl jsem tu knihu nejmíň 100x. Pokaždé, když mi nebylo moc do smíchu. Díky tomu jsem věřil, že i mně pomůže někdo vždy, když to bude potřeba.

Emil a detektivové - kniha

Rodiče mě ve čtení všemožně podporovali. Kupovali mi jako dárky knihy – nejčastěji encyklopedie. Bylo super se dozvídat, jak funguje svět. Nevýhodou toho bylo, že jsem se to dozvídal ještě v době, než jsem začal chodit do školy. Díky tomu jsem byl sice sečtělé, ale pro řadu učitelů otravné dítě.

Učitelka vlastivědy například, byla celá nesvá, když jsem se v jedné z hodin přihlásil a zeptal se jí na rozdíl mezi hurikánem a tajfunem. Po té, co jsem ji to vylíčil, se na mě už tolik přátelsky neusmívala. Protože o tom (překvapivě) neměla ani tušení a teď byla za neumětela.

Doma jsme měli velkou knihovnu, která čítala kolem 2000 knih. Vím to téměř přesně, protože můj otec si k ní dělal katalog, abychom měli přehled, co všechno už máme a nekupovali knihy dvakrát. Kromě beletrie v ní byly i zajímavé knížky s názvy jako “Sexuální štěstí pro muže”, “Sexuální štěstí pro ženy”, Nejlepší erotické techniky a tak dále.

Díky nim jsem byl už ve svém raném věku v této oblasti vzdělanější, něž mí vrstevníci. Občas podezírám rodiče, že tam ty knihy narafičili schválně, abych si vše nastudoval sám a neotravoval je otázkami: “Tatí, co je to ten pissing…?” a tak.

Největším dárkem byla průkazka do knihovny. Dostal jsem ji někdy na základní škole. První návštěvy byly poctivě do dětské literatury, která mě brzy přestala bavit. Tak jsem začal navštěvovat literaturu pro dospělé, naštěstí proti tomu nikdo nic neměl. Měl jsem vždy období jednoho spisovatele nebo jednoho žánru až do doby, než mě přestal bavit.

Tak jsem měl třeba čas Čapka, Hrabala, Issimova, Štefana Krále (Stephena Kinga)… Detektivek, thrillerů z lékařského prostředí nebo fantasy.

V knihovně u babičky jsem objevil knihu s názvem Rychločtení, kterou jsem aplikoval do života. Pomohla mi vše vstřebávat mnohem rychleji, takže 5 knih týdně na základní škole pro mě nebyl žádný problém. Kniha mi pomáhala i vyhrávat soutěže ve stejnojmenné disciplíně.

Učitelka na střední škole se pak docela podivovala, když jsem jí dával svůj čtenářský deník, který byl soupisem asi 1500 knih, které jsem do té doby přečetl. Nejprve si říkala, že si z ní utahuji, protože ostatní měli knih maximálně pět, mezi kterými figurovaly i komiksy a Honzíkova cesta. Když mě náhodně vyzkoušela z některých, tak byla malinko zaskočena. “Hrabal napsal nějaké básně? O tom slyším prvně…”, řekla například.

kniha_zivot

Kniha a život – zdroj: Pixbay

Časem jsem se přes beletrii dostal i ke knihám osobního rozvoje. První z nich, kterou jsem si sám pořídil  je Silvova metoda kontroly mysli. Tenkrát jsem si samozřejmě myslel, že se díky ní naučím ovládat lidi kolem. Naučila mě však jiným věcem.

Jednou z technik byla vizualizace. Od té doby moje příprava na zkoušení vypadala tak, že jsem se neučil vše, co bylo potřeba. Ležel jsem na posteli se zavřenýma očima a představoval jsem si konkrétní téma, které dostávám a pak taky jak skvěle odpovídám a udivená paní učitelka mi píše do žákovské knížky jedničku.

Pak se stačilo jenom dané téma naučit a druhý den jsem se hlásil o zkoušení. Což samozřejmě taky nebylo úplně obvyklé. Ano, na základní škole i na střední mě díky tomu měli za šprta.

U knih osobního rozvoje jsem pak na nějakou dobu zůstal. Přečetl jsem jich velké množství. S tím rozdílem, že už jsem je do života neaplikoval tak, jako v mládí. Stejně tak jsem navštěvoval i velké množství seminářů, to vše s minimálním účinkem na můj život.

“Jak to?” Říkal jsem si. “Tahle kniha mi přeci měla změnit život! Vždyť to slibují na obale.” Ano, kniha osobního rozvoje vám změní život. V případě, že ji aplikujete do života. Na to jsem bohužel znovu přišel až nedávno.

Tento rok, jsem si řekl, že nebudu knihy číst. Že je budu žít. Samozřejmě, že to není možné u hororů typu Osvícení, kde bych jejich žitím vyvraždil celou rodinu. Jen ty osobně rozvojové.

Teď už nečtu 5 knih týdně. Přečíst jednu knihu mi trvá třeba i půl roku. Některé změny prostě potřebují svůj čas. Výsledek se však dostavuje. Život se mění.

A odtud i můj tip pro tebe. Pokud čteš knihy osobního rozvoje a nic se v tvém životě nemění, začni je žít. Minimálně jednu nebo dvě věci, které tě nejvíc zaujmou, zapracuj do svého života tak, aby se staly tvou součástí.

 

Řeč živě na akci Toast Masters

Žij knihy osobního rozvoje, které čteš, a tvůj život se změní. Jinak budeš pouze jako já vášnivým čtenářem.

Petr Popek
Trenér, kouč, motivátor, marketingový specialista. Jeho snem a posláním je měnit lidem životy. "Žij svůj sen" je čím se sám řídí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *